„Viděl jsem vlastní nohy a už jsem si říkal: To je v prdeli, to už nikdo nepřišije“

V čase po 17:58
  1. Do Vás jenom zezadu někdo ťuknul, vy jste obešel auto, abyste se podíval, a tu chvíli prostě přišel náraz a někdo vás přirazil…
  2. No, a takže jsem ležel pod autem…
  3. A byl jste při vědomí.
  4. No, jasně. Jsem čekal na vrtulník. A viděl jsem vlastní nohy a už jsem si říkal: „Á, to je v prdeli, to už nikdo nepřišije.“ … A to bylo v tu chvíli pro mě asi smíření s tim … A pak vlastně mě uspali a už jsem se probral … s tím vědomím a věděl jsem, že je nemám.
  5. A fakt už jste to nikdy neřešil?
  6. Ne.
  • … Protože já … už nejsem schopen držet rovnováhu jako normální lidi, takže ji držím podle toho, co vidím. A v ten moment, kdy … mám tmu, tak mi tělo zkolabuje, protože nedržím vlastně rovnováhu. Nejsem schopen se chytit nějakýho bodu, takže samozřejmě spadnu. …
  1. Vy jste mi řekl: „Z tohohle souboje není možné odejít poražen.“ Tak by mě zajímalo, kde člověk v sobě takovouhle větu najde.
  2. Najdete ji v sobě, když se podíváte i třeba po těch Malvazinkách … a vidíte tam třeba 17letýho kluka, kterej si ten život vlastně ještě neužil, a skočil si do rybníka a přerazil si krk, takže se z něj stal kvadruplegik, takže se nemůže ani podrbat. A vidíte, jak mu sedne třeba moucha na čelo nebo na tvář, a vy tam stojíte, sice o berlích, a koukáte na něj. … Z tohohle souboje nikdy nemůžete vyjít poraženej. Protože pořád těch stupínků pod vámi … je hrozně moc.

Petr Částka v rozhovoru s Lucií Výbornou pro Český rozhlas Radiožurnál
https://youtu.be/_PvjHniDaV4?t=1077 (17:58, 22:08, 22:28)